Je s podivem, že zrovna na mě vyšla takováto otázka, protože od dětství se potýkám s otázkou krádeže. Na první případ si vzpomínám, když mi bylo asi 7 let. Tenkrát jsem strašně zatoužila po oblečcích na panenku, kterou jsem dostala k narozeninám. Bylo to miminko, jenže nemělo oblečení navíc, jen to z obchodu a já si chtěla hrát na opravdovou maminku s miminkem. Bydleli jsme tenkrát na sídlišti a bylo zvykem, že mezi domy se sušilo prádlo a zrovna tam jedna maminka měla pověšené prádlo pro své malé dítě. A já ve své touze po hře jsem vyběhla ven, posbírala pár kousků, které jsem nutně potřebovala a na prázdné šňůry místo nich pověsila lístek, že jsem si oblečky vzala a pokud je paní bude chtít, tak je najde u nás doma. Samozřejmě, že si pro ně ona paní přišla a mě, poctivého zloděje, trest neminul.
Dnes, s odstupem času se téhle příhodě směju, ale tenkrát to byla pro mě obrovská ostuda a já si uvědomila, že i když po něčem strašně toužím, nemůžu si to vzít jen tak, bez poctivé práce.
Další případ, který mi skoro rozvrátil manželství, by se dal nazvat: „Pro dobrotu, na žebrotu.“ Přišel tenkrát za mnou jeden z mých nejlepších kamarádů. Znala jsem se s ním už více než 10 let a věděla jsem, že se na něj můžu spolehnout, že mě na holičkách nenechá. Požádal mě, jestli bych mu nepomohla se založením společnosti, že rozšiřuje podnikání, ale momentálně mu chybí dost vysoká částka a jestli bych mu nevypomohla na asi 5 dní. Ve své naivitě jsem se nechala přesvědčit, že obchod je bezpečný a že skutečně, pokud mu peníze půjčím, za danou časovou lhůtu je také vrátím. A protože jsem osobně peníze neměla, vypůjčila jsem si je z pokladny firmy, kde jsem pracovala. Kamarád však odcestoval do ciziny, kde měl dopravní nehodu a zabil se. Peníze mi nikdy nevrátil, zmizely v nenávratnu a já najednou stála s prázdnýma rukama před pokladnou a zjištěním, že jsem ukradla peníze a nemám je jak vrátit. Z práce mě samozřejmě vyhodili, dluh mi pomohl zaplatit manžel, abych nemusela do vězení pro zpronevěru a v manželství jsem přišla o veškerou důvěru, kterou jsem měla a moje manželství začalo pomalu umírat. Dodnes se z tohoto otřesu nevzpamatovalo a já jsem zaplatila za krádež tu nejvyšší cenu.
A poučení z tohoto případu? Nikdy nepůjčuj nikomu nic, co není skutečně tvoje.
Kdysi jsem přemýšlela nad ušlechtilýma krádežemi. Třeba ukrást lék na nějakou nevyléčitelnou chorobu musí být přece záslužné. Vždyť, proč by si jej měli lékaři nechávat jen pro sebe. Jenže ono je to všechno dvousečná zbraň. To, co může jednomu nemocnému prospět, může být pro jiného smrtelné. A co moje svědomí, jak se popere s tím, že jsem ukradla něco, co sice jednomu mohlo prospět, ale druhého mohlo zabít.
Čím jsem starší, tím víc přemýšlím o důsledcích svého jednání. Zjišťuji, že jsem v životě udělala hodně chyb a nedobrého, ale ještě pořád mám čas na nápravu. Neznám člověka, který by v životě neměl nutkání něco ukrást. Já sama jsem toho živým důkazem. Ale je důležité poučit se z těchto příhod, jako příběhy ze života je předávat dále a snažit se žít skromněji. Tak, abych nemusela v životě krást.
Ivana Prudilová/ (1.ročník AA de T, šk.r. 2007/2008 )
