Seděl jsem na barové židličce, houpal jsem nohami ve vzduchu , a smál se vtipné poznámce barmana, který byl mým dobrým kamarádem, smáli jsme se na opilci který blábolal něco o tajemství co zachrání celý svět…opilec byl sám ,neměl u stolu nikoho,nepotřeboval nikoho,blekotal a opilecky blábolal věty bez logiky, slova bez souvislosti.
„Kdo je to,? zeptal jsem se barmana.
Na alkoholicích v určitém stádiu jejich nemoci, protože závislost na alkoholu je vážná nemoc, jako každá jiná nemoc. No tak na lidech co pijí alkohol dlouhá léta svého života je zajímavé to že si propijí vlastní tvář, ztratí vlastní mimiku obličeje, a těžko se jim uhádne počet let, mladý chlap alkoholik má propité tělo a energii sedmdesátilého starce, řekli byste tomuto muži je sedmdesát ale chyba je to mladý třicetiletý muž.
Tyhle myšlenky se mi honily hlavou a přitom jsem poslouchal barmana a to co ví o tom nešťastníkovi. Chodí každý den, přesnou hodinu, pije jen vodku a malé pivo,stejné množství štamprlí, stejný počet malých piv.usmál jsem se matematické přesnosti s jakou si ničí tento muž, tělo a duši.
Přichází vždy sám třízlivý, upravený, klidný s milým úsměvem na tváři, a s každým kalíškem vodky a malého piva se mění obraz sympatického muže středních let, na ztroskotance, který je všem na smích. Nechová se agresivně, neobtěžuje hosty u vedlejšího stolu, není hlučný a špinavý, nezapáchá ani jinak nesmrdí, je tolerován v téhle stylové kavárničce v starém městě, to je odpověď kamaráda na moji otázku proč nevyhodí tohoto alkoholika ven na ulici.
Zvážněl jsem a přestal se smát, cítil jsem soucit s uslintaným opilcem , smutek nad úpadkem jeho duše,lítost nad jeho závislostí, přemýšlel jsem co bylo příčinou že ztratil sílu vůle. Podíval jsem se do jeho očí a neviděl tam světlo, ale prázdnotu a strach.
Obrovský, obludný nekonečný strach se odrážel v očích tomuto opilému muži. Ten jeho strach má jméno, „strach se života“, vlastního života.
Ten chlap co do sebe láduje vodky a pivo, jen tímto zvláštním způsobem křičí o pomoc. Pomóc, pomóóóóóóóóc, pomozte mi žít, nevím co dál, jak žít, nevím proč žit.
Každý člověk to jednou zkusil, opil se, každý z nás si to vyzkoušel sám na sobě co je to být ožralý, ztratit kontrolu nad sebou samým svým tělem a svou hlavou. Alkoholik se vzdává vlastního života, odhazuje všechno co mu připomíná štěstí a naději v tomto světě, na této zemi. Ale stále je tu možnost nápravy. Katastrofa nemusí být vždy řešením našich problému.
Díval jsem se na pijana a chtěl mu zoufale pomoci, vstal jsem od baru a sedl si k tomu opilému muži, sledovali mne překvapené pohledy lidí, někteří se tvářili pohrdavě, další mne odsuzovali za to že si dovolím věnovat pozornost opilému šaškovi.Ignoroval jsem všechny tváře a usmál se na muže co už nedokázal stát na vlastních nohách.
„Můžu Vám, nějak pomoci? Mlčky mne chvíli pozoroval.
“Jó pomoz mi, potřebuji ještě vodku a malý pivo”.
Všichni propukli v hurónský smích, a já nevěřil vlastním uším… tak vodku a pivo.
Pochopil jsem že démon alkoholu je mocný pán a ten kdo mu propadl a uctívá ho je sám a sám si musí najít cestu k sebe samému, k životu a lásce.
Vstal jsem od stolu a objednal pro svého nového kamaráda vodku a malé pivo, možná sa potom dozvím proč začal chlastat, blekotat, slintat, a všem je pro smích.
Za oknem vládla už tma a v kavárničce už nebyl jen jeden pijan na kterém se všichni smáli!
Toník (Antonín) Zounek/ (2.ročník AA de T, šk.r. 2008/2009 )
